Jdi na obsah Jdi na menu
 


AH-64

31. 3. 2010

ughes AH-64 Apache

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

(Přesměrováno z AH-64 Apache)
Skočit na: Navigace, Hledání
AH-64 Apache
AH-64 Apache Longbow
AH-64 Apache Longbow

 

 

 

 

 

 

 

Určení

bitevní vrtulník
Výrobce Hughes Aircraft, McDonnell Douglas, Boeing
První let 30. září 1975[1]
Zařazen 1982
Hlavní uživatel USA

AH-64 Apache je americký bitevní vrtulník používaný od sklonku studené války po současnost. Ve službě nahradil starší typ AH-1 Cobra.

Na krátkých křídlech po bocích může nést až 16 raket AGM-114 Hellfire nebo 76 neřízených raket Hydra 70, případně jejich kombinace. Stroj má pod nosem instalovaný 30 mm kanón M230. Stroj může operovat ve dne i v noci i za zhoršených povětrnostních podmínek.

Apache byl zkonstruován v 70. letech jako vrtulník pro boj proti obrněné technice. Byl navržen na odhalení a zničení tanků při vysoce mobilním boji. Byl vyvinut z prototypu Hughes YAH-64.

 

Vývoj AH-64

Vyspělý útočný vrtulník (AAH - Advanced Attack Helicopter)

 

 

 

 


AH-56 Cheyene, prototyp útočného vrtulníku US Army

Po zrušení programu AH-56 Cheyene hledaly ozbrojené síly Spojených států amerických vzdušný prostředek, který by patřil pod velení pozemní armády, protože Keywestská dohoda z roku 1948 určovala pozemní armádě velet pouze nad těmi prostředky, které nemají pevná křídla letadel. Pozemní armáda chtěla bitevní vrtulník, který by byl lepší než AH-1 Cobra, a to jak v palebném výkonu, tak v dosahu. Kromě toho měl mít schopnost manévrovat těsně nad zemí.[2] Bojovat zejména v noci, s důrazem na nasazení hlavně v evropských podmínkách. V okamžiky přípravy k úderu se měl objevit nad horizontem a odpálit rakety tak, aby se nedostal na dostřel tankových zbraní. V případě potřeby se měl umět bránit i v boji z blízka.

Za tímto účelem vydala armáda v roce 1972 požadavek na vyspělý útočný vrtulník (Advanced Attack Helicopter).[3] Návrhy předložilo celkem pět výrobců: Bell, Boeing Vertol (ve spolupráci s Grumman Aerospace), Hughes, Lockheed a Sikorsky. V roce 1973 vybralo americké ministerstvo obrany jako finalisty firmy Bell a Hughes.

 

 

 

 


YAH-64 Apache během testování ve Fort Belvoir

Mezi těmito výrobci začala první fáze programu. Každá společnost měla postavit dva prototypy vrtulníků, které musely projít testovacím programem. Model 77 společnosti Hughes s armádním označením YAH-64A, poprvé vzlétl 30. září 1975, zatímco prototyp 409 od firmy Bell, s armádním označením YAH-63A poprvé vzlétl následující den.[4] Po vyhodnocení výsledků testů armáda vybrala model společnosti Hughes. Důvodem výběru YAH-64A byla větší tolerance při poškození jeho čtyřlistého hlavního rotoru a nestabilita trojkolového podvozkového uspořádání YAH-63A.[5]

Program vstoupil do druhé fáze. To si vyžádalo postavit tři předvýrobní stroje AH-64 a modernizaci dvou letových prototypů YAH-64 pro testování s pozemními jednotkami.[6] V rámci těchto bojů byly vyvinuty a integrovány zbraňové a radiolokační systémy,[4] včetně nových raket Hellfire (HELicopter-Launched, FIRE and forget).[6]

Přesun do výroby

 

 

 

 


AH-64 proti ruským SA-13 během taktického cvičení ve Fort Stewart

V roce 1981 byly tři předvýrobní stroje AH-64 předány armádě na druhý operační test. Tento armádní test dopadl výborně a jeho důsledkem bylo rozhodnutí přejít na motor T700-GE-701, jehož výkon byl 1259 kW.[4] Na konci roku 1981 dostal AH-64 označení Apache v souvislosti s tradičním armádním využíváním indiánských kmenových jmen pro své vrtulníky. Vrtulník společnosti Hughes byl v plném rozsahu schválen pro výrobu 15. února 1982.[4]

30. září 1983, přesně osm let po prvním letu, roloval leteckou továrnou společnosti Hughes v Mese v Arizoně první vrtulník pro americkou armádu. Jednalo se o slavnostní představení. Šlo však jen o formalitu. První série strojů byla armádě dodaná až za rok. Téhož roku byla společnost Hughes koupena společností McDonnell Douglas za 470 milionů dolarů.[7] Hughes se později stal součástí společnosti Boeing díky spojení firem Boeing a McDonell Douglas v srpnu 1987. V roce 1984 se dílčí náklady na výrobu AH-64 pohybovaly na úrovni 7,8 milionu dolarů a průměrná dílčí cena jednoho vrtulníku byla přibližně 13,9 milionů amerických dolarů i s náklady na vývoj.[7]

Celkem bylo americké armádě dodáno 827 vrtulníků AH-64A Apache. Poslední vrtulník byl dodán 30. dubna 1996.

Popis

Apache má tradiční konfiguraci moderního bitevního vrtulníku. Má hlavní a ocasní rotor, tandemový kokpit, v nose zabudované tzv. „elektronické oči“, krátká křídla se čtyřmi body na nesení nákladu zbraní a dvě turbohřídelové motory.

Drak

Konstrukce draku dává vrtulníku dobrou ovladatelnost. Maximální rychlost obratu je 100 stupňů za sekundu, což je hodnota, která jeho výkon spojuje spíše se stíhacím letadlem než s vrtulníkem. Schopnost dosáhnout přetížení až 3,5 G (na rozdíl od 2G u běžného vrtulníku) dává pilotovi šanci v případě ohrožení provést prudký manévr bez toho, aby se obával o pevnost kostry či draku.

Podvozek

Odolný kolový podvozek v případě nouzového přistání zvyšuje schopnost přežití posádky a má také velmi dobré manévrovací a servisní schopnosti na zemi.

Rotor

Rotorová hlava vrtulníku je kloubová, což umožňuje naložit vrtulník do transportního letadla bez toho, aby musely být jednotlivé listy demontované.

Hlavní rotor je čtyřlistý se zešikmenými konci. Listy se skládají z ocelového jádra, které je obalené nomexovým šestihranem a skleněnými vlákny. Konstrukce listu rotoru je odolná proti 23 mm protiletadlovým střelám.

Ocasní rotor je rovněž čtyřlistý a z důvodu dosáhnutí co nejtiššího chodu listy svírajé úhly 60° a 120°. Tato konfigurace redukuje zvukovou stupu ocasního rotoru a je velkým přínosem celkovém zvukové stopy stroje.

Pohonná jednotka

 

 

 

 


Motorová sekce a systém Black Hole

Původní vrtulník AH-64A byl poháněn dvěma turbohřídlovými motory General Electric T700-GE-701, které měly výkon 1265kW. Od stroje s pořadovým číslem 604 (vyrobený v roce 1990) byl tento motor nahrazen výkonnější variantou 701C, která má výkon 1409 kW. V současnosti výrobce motorů General Electric dodává motory T700-GE-701G s výkonem více než 1500 kW pro stroj modernizované na standard AH-64D.

Motory jsou umístěné po obou stranách rotorového hřídele a jsou vybavené chladiči výfukových plynů. Tyto chladiče slouží k potlačení vzniku tepelné (infračervené) stopy. Jelikož jsou bitevní vrtulníky nejvíce ohrožované přenosnými střelami s infračerveným naváděním, vrtulník Apache byl navržen tak, aby vytvářel co nejmenší infračervenou stopu jaká je jen možná. Aby toho dosáhl, společnost Hughes navrhla revoluční ochranný plášť na výfukové plyny, tzv. „Black Hole“ (doslova „černá díra“). Ten je instalovaný ve velkých proudnicových krytech okolo motoru. Systém „Black Hole“ nasává venkovní vzduch, aby ochladil výfukové plyny. Dále používá speciální teplo-absorbující materiály, které teplotu výfukových plynů ještě více snižují.

 

 

 

 


Veterán Ricky Schroder a jeho syn. Všimněte si stop po kulkách.

Kokpit

Posádka sedí v tandemu. Přední část kokpitu je určena pro pilota/střelce (označovaného jako copilot/gunner, tj. kopilot/střelec). Pilot (označovaný jako first pilot, tj. první pilot) sedí za ním ve vyvýšeně umístěné zadní sedačce. V tomto dvojsedačkovém tandemovém kokpitu nabízí vrtulník pilotům výborné letové a ovládací vlastnosti a dobrou viditelnost.

Američtí konstruktéři poučení z vietnamské války navrhli kokpit s ohledem na maximální bezpečnost posádky. Piloti jsou odděleni pevnou pancířovou přepážkou, která snižuje riziko vyřazení obou pilotů v případě zásahu do oblasti kokpitu. Kdyby se stalo, že první pilot zůstane po zásahu vyřazený, jeho místo zaujímá druhý pilot/střelec.

Zasklená střecha kokpitu je tvořena plochými panely, kvůli minimalizaci odraženého slunečního záblesku. Sluneční záblesk může odhalit pozici vrtulníku na kilometry daleko. Tyto panely jsou pancířové. Oba piloti sedí v kevlarových sedačkách, odolných vůči střelám a pádu vrtulníku. Celkově jsou posádka a palivová nádrž chráněny rozsáhlým pancířováním tak, aby byl vrtulník schopný letu i po zasáhnutí projektily kalibru 23 mm, které jsou běžné v protiletadlových systémech zemí bývalé Varšavské smlouvy.

Výzbroj

 

 

 

 


Výzbroj AH-64 Apache

 

 

 

 


30 mm kanón M230

 

 

 

 


Raketomet M261 s raketami Hydra 70

 

 

 

 


AGM-114 Hellfire a Hydra 70

 

 

 

 


4 x AGM-114 Hellfire

Vrtulník může nést 770 kilogramů výzbroje zavěšené na křídlech a v zásobníku nad kulometem.

Kanón M230

Vedlejší zbraní je 30 mm kanón M230E1. Je zavěšený pod trupem mezi koly předního podvozku. Jedná se o velmi přesnou zbraň, která je používaná hlavně při potlačující střelbě s cílem udržet nepřítele v krytu. Kanón je ovládaný zaměřovacím systémem v helmě pilota/střelce (IHADSS), takže může být neustále zaměřený na místo, kam se střelec dívá. Může být ovládán i manuálně.

Normální rychlost střelby je 625 nábojů za minutu. Používané jsou tři druhy munice. Vysoce explozivní střely HEI (High Explosive Incendiary), vysoce explozivní střely s dvojím účinkem HEDP (High Explosive Dual Purpose) a protipancéřové střely API (Armor Piercing Incendiary). Maximální nosnost je 1200 nábojů. 1100 je uloženo v zásobníku a 100 v pásu podavače.

Hydra 70

Při tzv. pozemních potlačovacích misích je vrtulník vyzbrojen až 76 raketami Hydra 70. Pilot/střelec je může odpalovat po jedné nebo odpálit jako salvu všechny najednou. Dopad 76 raket má značně ničivý účinek. Hydra 70 jsou víceúčelové neřízené rakety kalibru 70 mm FFAR (Folding Fir Aerial Rocket). Tyto rakety jsou velmi efektivní zejména na menší vzdálenost. Rakety jsou uložené po 19 kusech v raketometu M261.

AGM-114 Hellfire

Na boj proti obrněné technice může vrtulník nést plný náklad 16 střel Hellfire, po osmi na každém křídle. Mezi posádkami je tato konfigurace známá jako „těžký Hellfire.“ Střela Rockwell AGM-114 Hellfire byla vyvinutá jako primární zbraň pro vrtulník Apache. Jedná se o laserově naváděnou přesnou střelu s nejdelším doletem mezi všemi protitankovými střelami odpalovanými z vrtulníku, jaké jsou dnes zařazené ve službě. Má devastující hlavici, která dokáže zničit jakýkoliv cíl na bojovém poli. Přesný dosah je tajný, pravděpodobně je za uváděnou hranicí 8000 metrů.

Modernizovaný typ AH-64D Longbow Apache je vybavený novou verzí raket, označovanými jako Longbow Hellfire AGM-114L. Tyto střely jsou naváděné radarem Longbow MMW, který umožňuje odpálení střel zpoza stromů, budov či terénních překážek. Poslední model, který má vstoupit do služby je AGM-114K Hellfire II. Tato střela má vylepšené laserové navádění, nového autopilota a nově navrženou hlavici.

Hlavice standardní střely Hellfire se skládá ze směrového explozivního náboje, který je nabalený okolo měděného jádra. Když střela udeří na svůj cíl, například na tank, tak směrová nálož stlačí měděný náboj a vstřelí ho jako fontánu roztaveného kovu do tanku, čímž dojde k totální destrukci. Střela Hellfire II má dvě takovéto hlavice, které jsou uspořádané za sebou a měděné jádro je nahrazené ocelovým.

Většinou je možné AH-64 spatřit s typickou směsí protitankovým raket AGM-114 a víceúčelových raket Hydra 70, což mu dává maximální flexibilitu proti všem cílům při bojové misi.

Střely vzduch-vzduch

Vrtulník Apache může být vybaven i střelami na boj proti vzdušným cílům. Jsou to hlavně střely Stinger (ATASAir-to-air Stinger). V 80. letech minulého století testovala americká armáda možnost boje vrtulníku proti vzdušným cílům. Testy se uskutečnily se střelami AIM-92 Sidewinder a Stinger. Menší střela Stinger se ukázala jako lepší varianta.

V poslední době proběhly zkoušky s britskou střelou Starstreak v její formě vypouštěné z vrtulníku Helstreak. Ukázala se jako velmi přesná a efektivní. Je pravděpodobné, že se britské stroje WAH-64D stanou prvními vrtulníky Apache se standardně montovanou střelou vzduch-vzduch a tato zbraňová konfigurace může být poté adoptována rovněž americkou armádou.

Na konci ocasního pylonu může být instalován odpalovač na třicet světlic M130. Ty slouží k odklonu střel naváděných infračerveným paprskem.

Avionika

 

 

 

 


Elektronické oči AH-64 Apache.

Na ovládání svého arzenálu zbraní využívá Apache řadu elektronicko-optických systémů, díky nimž je schopný operovat za jakýchkoliv povětrnostních podmínek, v průběhu dne nebo noci.

Mezi nejdůležitější ovládací systémy patří přístroj nočního vidění pilota (Pilot Night Vision System, PNVS) a zaměřovací jednotka pilota/střelce (Target Acquisition and Designation System, TADS). TADS/PNVS systémy jsou na sobě konstrukčně nezávislé, a proto mohou pracovat paralelně. Nacházejí se v přední části a jsou to tzv. „elektronické oči“.

Systém PNVS AAQ-11 je infračervený systém FLIR (Forward-Looking Infrared Radar, doslova: „dopředu hledící infračervený radar“). Je umístěný v otočné věži pod nosem stroje. Ve vertikální rovině se může otáčet v rozsahu ± 90° a v horizontální rovině od ± 20° do ± 45°. Tento systém využívá pilot, když je špatná viditelnost nebo nepříznivé počasí.

 

 

 

 


Systém IHADSS v leteckém simulátoru AH-64

TADS AN/ASQ-170 se skládá ze dvou nezávisle se pohybujících otočných věží, které jsou instalované v zařízení na nose vrtulníku. Nalevo je rozsáhlé pole FLIR, které je ekvivalentní formou pro systém PNVS, ale je používané pilotem/střelcem pro lokalizaci cíle. V pravé otočné věži v uspořádání nad sebou, jako světla semaforu, jsou optický teleskop, přibližující televizní systém a laserový zaměřovač vrtulníku, který má za cíl zaměřovat cíle pro střely Hellfire.

Všechny tyto přístroje jsou instalované ve sloučené stabilizované otočné základně, která se může natáčet v horizontální rovině v rozsahu ± 120° a ve vertikální rovině v rozsahu ± 30° až ± 60°. Zařízení TADS představuje primární zdroj vizuálních informací pro střelce, avšak zároveň může sloužit jako záložní systém nočního vidění pro pilota v případě poruchy systému PNVS. Dále je AH-64 vybaven pasivním infračerveným rušičem, GPS a zaměřovací jednotkou v helmě pilota/střelce (Integrated Helmet And Display Sight System, IHADSS).

Aktivní ochranu zabezpečuje radarový systém výstrahy AN/APR-39(V)1. Antény systému jsou umístěné okolo rámu na nose a na ocasním křídle.

Operační historie

 

 

 

 


AH-64A v Panamě, 1989

 

 

 

 


Irák, léto 2004

 

 

 

 


AH-64D nad Bagdádem

 

 

 

 


Letecká základna Al Asad, Irák

Křestem ohněm Apache prošel Apache v roce 1989 během invaze do Panamy. Zúčastnil se operace Just Cause a jeho první úlohou byla přímá podpora pozemních jednotek.

AH-64A a AH-64D Longbow sehrály a stále mají významnou roli v blízkovýchodních válkách: válkou v Zálivu, operací Trvalá svoboda v Afghanistánu a operace Irácká svoboda v Iráku. Vrtulníky Apache se ukázaly jako vyníkající lovci tanků a obrněných vozidel.

V noci ze 16. na 17. ledna 1991 zničilo osm AH-64A klíčové radarové stanice irácké sítě protiletadlové obrany, což následně umožnilo vniknout stíhačkám a bombardérům na irácké území bez toho, aby byly zaměřeny iráckou armádou. Tímto útokem začala operace Pouštní bouře. Během této válečné kampaně vrtulníky Apache zničily podstatnou část iráckých obrněných sil, více než 500 tanků a mnoho jiných obrněných a ostatních podpůrných vozidel irácké armády.

Nasazení na Balkáně se uskutečnilo během konfliktu v Bosně a Hercegovině v polovině 90. let minulého století. Efektivita však byla nízká. Kritika se týkala nedostatků ve výcviku posádek, nedostatků při nočním vidění, tankování a celkového přežití vrtulníků. Jeden Apache se 27. dubna 1999 zřítil během tréningu v Albánii. Nakonec byla celá flotila v prosinci 2000 odvelena.

Během operace Irácká svoboda bylo několik AH-64 zasaženo při plnění bojové mise, včetně jednoho sestřeleného iráckými jednotkami nedaleko Karbaly 24. března 2003. Sestřel byl navíc natočen iráckou televizí. Útok 24. března proti tankové brigádě irácké republikánské gardy z divize Medina byl neúspěšný. Oficiální stanovisko americké armády bylo, že se tak stalo kvůli nastraženým protiletadlovým pastím, které připravily tankové osádky zmíněné tankové divize. Avšak stanovisko vydané iráckými představiteli bylo, že byl sestřelený starým farmářem, který střílel ze své pušky značky Brno, protože je „hrozně obtěžovali.“ Vrtulník nouzově přistál a posádka vyvázla po incidentu bez zranění.

Převážná většina vrtulníků Apache po zasáhnutí nepřátelskými zbraněmi pokračovala dále při plnění bojových úkolů a bezpečně se vrátila na svou základnu. Například ze 33 AH-64 nasazených při zmíněném útoku z 24. března bylo 30 zasažených iráckou pozemní palbou. Na několika byla poškození takového rozsahu, že jich nebylo možné opravit, pouze jeden se však na základnu nevrátil.

Během války bylo do roku 2008 sestřeleno nepřátelskou palbou 11 AH-64, dalších patnáct v Iráku bylo ztraceno z jiných příčin, nejčastěji havárií.

Americké AH-64D v současnosti lítají v Iráku a Afghanistánu bez radaru Longbow nad hlavním rotorem, jelikož již koaličním sílám nehrozí žádná protitanková hrozba.

Verze

AH-64A

 

 

 

 


Izraelský AH-64A „Peten“

Verze AH-64A je základní verze původního útočného vrtulníku.

AH-64B

V roce 1991 po operaci Pouštní bouře byl navržen modernizační program pro 254 strojů AH-64A. Zlepšení obsahovalo nové rotorové listy, GPS, vylepšené navigační a komunikační systémy. Program B byl schválen americkým kongresem a bylo na něj vyčleněno 82 milionů dolarů. V roce 1992 byl program zrušen.[4] Modifikace navigačních a komunikačních systémů se postupně instalovala do modelů AH-64A a byla součástí modernizace.

AH-64C

Dodatečné financování kongresem mělo za následek modernizaci AH-64A na verzi AH-64B +. Více finančních prostředků změnilo plán, aby se s přešlo na AH-64C. Modernizační program C zahrnoval všechny změny včetně montážního stěžně pro Longbow radar nad hlavním rotorem a novější motory. Po roce 1993 bylo označení C vypuštěné.[4]

Modernizace pokračovala. Vzhledem k tomu, že jediný rozdíl mezi modelem C a radarovým modelem D byl radar Longbow, který mohl být přenášený z jednoho vrtulníku na druhý, bylo rozhodnuto, že se nebude rozlišovat na dvě verze, a to naproti přítomnosti nebo nepřítomnosti radaru.

AH-64D

 

 

 

 


Dva AH-64 vzlétávají z Camp Victory v Bagdádu, Iráku

AH-64D je vyvrcholením programu moderního amerického bojového vrtulníku. Pokročilý model AH-64D Apache Longbow je vybavený vylepšenou sestavou radiolokačních a zbraňových systémů, kvůli lepší schopnosti přežití. Hlavním vylepšením oproti typu A je kupole AN/APG-78 nainstalované nad hlavním rotorem, ve které je radar Longbow. Ten pracuje na milimetrových vlnách. Označovaný je zkratkou FCR (Fire Control Radar) a je lepší, než kmitočtový radar (Radar Frequenci Inferometer, RFI).

Zvýšená poloha radaru nad hlavním rotorom, tedy vlastně nad vrtulníkem, umožňuje rychle vyhledávat, klasifikovat a rozpoznat stacionární nebo mobilní nepřátelské cíle za jakéhokoliv počasí a tyto cíle následně zneškodnit. Ato i v případě, že je vrtulník sám o sobě schovaný za překážku (terénní překážkou, stromy či budovami). Tyto schopnosti má i díky zdokonaleným střelám Hellfire, které dokáží létat obloukem nad těmito překážkami.

 

 

 

 


IAF AH-64D „Saraf“ (hebrejsky: נָחָשׁ, česky: had)

Další modernizace zahrnují vylepšení systémů typu D na úrovni komunikace mezi Apachy, a to i když ostatní nemají primární kontakt s cílem. Tímto způsobem může skupina vrtulníků Apache naráz zneškodnit množství nepřátelských cílů při zaměření pouze jedním vrtulníkem. Vrtulníky Apache, které obsahují všechny tyto vylepšení jsou stále označované jakéAH-64D Longbow, i když nemají kupoli na konci rotorové hřídele. Tato je mimochodem snímatelná a může být mezi vrtulníky vyměňovaná.

Vrtulníky byly dále modernizované výkonnějšími rotory T700-GE-701C a plně integrovaným kokpitem. Přední pancířový trup byl řozšířen tak, aby vyhovoval novým systémům. Většina existujících kapacit zůstala zachovaná z původní verze A. První verze AH-64D úspěšně vzlétla 29. září 1995.

V únoru 2003 byl dodán armádě první modifikovaný Apache Blok II. Blok II obsahuje modernizaci digitálních komunikačních systémů.[8]

Modernizační Blok III byl spuštěn v roce 2008. Zahrnuje zvýšení digitalizace, společný taktický rádiový systém, vylepšené motory a řízení vrtulníku, schopnost ovládat UAV, nové kompozitní listy rotoru a vylepšený podvozek. Novými rotorovými lištami, které úspěšně ukončily testování v květnu 2004, zvýšil vrtulník svou cestovní rychlost, horizontální stoupání a manévrovatelnost. Armáda USA plánuje modernizovat celou flotilu AH-64D Apache na Blok III standard.[8]

 

 

 

 


Britský WAH-64 během leteckých dní Royal International Air Tatoo v roce 2005

WAH-64D

Verze AH-64D vyráběná Spojeným královstvím s motory Rolls-Royce RTM322, raketami CRV-7 a obranným systémom od BAe Systems

AH-64 Sea Apache

Uvažovaná námořní verze pro Námořnictvo Spojených států amerických a Námořní pěchotu USA. Financování tohoto projektu nebylo stanovené, a proto námořnictvo i nadále využívá stroje AH-1 Super Cobra.[5]